neděle 8. prosince 2013

Alain de Benoist: Jsme na konci něčeho I. část


Původní rozhovor American Renaissance s Alainem de Benoistem.
American Renaissance: Uvedl jste, že modernita je nepřítelem identity. Můžete tuto myšlenku blíže vysvětlit?
Alain de Benoist: Když vezmeme v úvahu pojem modernita, musíme vzít v úvahu dva významy tohoto slova. První je známý každému. Jsou to změny života přicházející s růstem materiálního bohatství. Ale modernita je také produktem ideologie, která se objevila v 17. a 18. století spolu s osvícenstvím. Je to ideologie pokroku. Její základní myšlenkou je, že lidstvo bude vždy lepší. Budoucnost bude lepší než současnost a současnost je lepší než minulost. Pro tuto ideologii, minulost nemá nic, co by nás naučila. Minulost je hřbitovem archaických zvyků a neracionálních stísněností. Namísto toho, člověk musí užívat svůj rozum k rozhodování o tom, co chce.
Modernita také přijímá nečleněný pohled na historii. Dějiny podle ní nejsou cyklické, jako byla pro staré Řeky, ale jsou přímkou. Tato myšlenka pochází z křesťanství a judaismu, které předpokládají, existenci absolutního začátku a absolutního konce dějin. Lidstvo je podle tohoto přístupu rovněž jednotné. Všichni lidé musí projít stejnými cestami a dosáhnout stejné úrovně vývoje. To je mýtus vývoje, technologického pokroku.
Tudíž, všechno nové má hodnotu, protože je nové. Je tady fetišismus nového... Takže, když mluvíme o modernitě, musíme brát v potaz nejenom materiální dimenzi, ale také ideologickou dimenzi. Modernita je vnitřně antagonistická vůči kolektivním identitám, protože tyto identity jsou překážkou v pochodu pokroku směrem k jednotnému lidstvu.
Samozřejmě, modernita má silnou ekonomickou složku. V Evropě byla spojena se vzestupem buržoazie a jejích komerčních a tržních hodnot. To je problém kapitalismu. Chce vytvořit více trhů, světový trh, planetární trh a kolektivní identity brání jeho rozšíření.
Evropané často kritizují USA jako materialistickou společnost, ale není snad každá společnost materialistická? Není součástí lidské přirozenost chtít vždy více?
Máte pravdu. V tomto smyslu bych řekl, že dnes jsme všichni Američané. Je pravda, že touha mít více je součástí lidské přirozenosti. Rozdíl je v tom, že většina evropského náboženství a filozofie je založena na hodnotách, které jsou důležitější: na přesvědčení, že z morálních, náboženských nebo filozofických důvodů nesmíme podléhat chamtivosti a chuti po bohatství. V Americe to bylo jinak, kvůli protestantské, kalvinistické myšlence vyvolenosti – bůh dokazuje svoji dobrotu poskytnutím bohatství. Znáte teorii Maxe Webera o spojení protestantismu a vzestupem kapitalismu. Já myslím, že tyto věci vytváří velké rozdíly.
V katolických zemích jsou peníze vždy podezřelé, třebaže každý chce více raději než méně. Můžete to vidět na faktu, že ve Francii by bylo nemožné pro bohatého člověka, aby byl zvolen hlavou státu. Nikdo by nevolil milionáře. Tato myšlenka je odpuzující. Ale v Americe, pokud je kandidát milionářem, ukazuje to jeho úspěch a jeho schopnosti.
Tedy, v Evropě lidé skrývají, co vlastní. Neříkají, kolik vydělávají. V Americe je vášeň po číslech a vše je spočítatelnou veličinou. Američané vědí, kolik platí za cokoliv. Když jdou američtí turisté na Eiffelovku, ptají se: „Kolik kroků je to na vrchol?“. Nechápou rozdíl mezi kvantitou a kvalitou.
Je ještě něco jiného, krom katolicismu, co chrání Evropu před stejnou úrovní materialismu?
Již ne. Dnes každý sleduje stejné filmy, poslouchá stejnou hudbu, žije ve stejném druhu domů. To je něco, co se mě silně dotýká. Hodně cestuji a každý rok vidím, že svět se stává stejnějším. Nazývám to ideologií stejnosti. Tato ideologie může mít náboženské i ne úplně náboženské formy, ale její hlavní myšlenkou je, že jsme všichni součástí lidstva, že jsme všichni bratry stejné rodiny. Mohou zde být rozdíly, ale ty jsou podle ní nedůležité a měly by být vymýceny nebo transformovány do pouhého folklóru. Američtí indiáni předvádějí své tance turistům, ale to není tradiční život. 

Jaké je řešení tohoto problému „stejnosti“?
Abychom viděli řešení, musíme si představit globalizaci jako dialektiku. Čím více je svět homogenizován, tím více je zde rebelie. Takže nutkání homogenizovat planetu vytváří nové druhy fragmentace, nově druhy dělení. Někdy mohou tyto odpory být přehnané, mohou například nabývat formy terorismu.
Řešením je jednat lokálně. Silně věřím v lokalismus. Lokalismus znamená více přímé demokracie, znamená pracovat na vytváření osvobozených míst. Proto příliš nevěřím v politiku. Jsem přesvědčen, že čas politických stran skončil. Strany spolu soutěží, ale nejsou skutečnými alternativami. Ve Francii je to pravice nebo levice nebo levice nebo pravice a všechno zůstává stejné.  

To je důvod, proč je tolik lidí znechuceno tím, co nazýváme „novou třídou“ politiků, finančníků, médií. Je to široce rozšířený pocit, že tato třída nerozumí dennímu životu občanů, že je vzdálená, bez zájmu o konkrétní národ, že místo toho upřednostňuje zájmy mezinárodní nové třídy. . To je důvodem vzestupu takzvaných populistických stran, což je nejzajímavější politický fenomén posledních 10 až 20 let.
Jaké jsou další příklady tohoto odporu vůči globalizaci?
Některé země odolávají velmi dobře. Například Čína. Nedávno jsem tam byl. Samozřejmě, můžete vidět mladé lidi fixované jejich videohrami, iPody, iPady a BlackBerry, ale myslím, že čínští vůdci mají velmi jasnou vizi státu ve světě. Pár zemí se skutečně snaží myslet na budoucnost. Spojené státy, ano, samozřejmě. Rusko a Čína také, ale v Evropě, zde není nic.
Myslíte, že Američané vážně přemýšlí o budoucnosti?
Ne američtí lidé, ale myšlenkové školy a vládní agentury přemýšlí o budoucnosti velmi vážně.
Více než v Evropě?
Ano, nepochybně. Máme politiky, ale nic jako vaše think-tanky. Možná pár politických klubů, ale nic více. Politici chtějí pouze být znovu zvoleni, takže budoucností je pro ně příští rok. Nepřemýšlejí globálně o světě.
Jestliže globální kapitalismu je nepřítelem identity, můžete popsat typ ekonomické organizace, který by byl k identitě přátelský?
Ekonomický život nesmí být redukovaný pouze na volný obchod a na komerční a tržní hodnoty. Ekonomika musí vzít v potaz sociální skutečnosti a nesmí být osvobozena od politické autority. Je naprosto možné mít ekonomiku sociální solidarity, která zahrnuje soukromý sektor, veřejný sektor, stejně jako sektor pro dobrovolné asociace, jako například zaměstnanecká družstva. Diktát finančních trhů musí být zničen. Ekonomika musí být založena na skutečné produkci a ne na finanční spekulaci. Musíme bojovat proti de-lokalizaci způsobované globalizací, která způsobuje dumpingový dovoz pracovní síly a poškozuje zaměstnance oslabováním tlaku na mzdy. Volný obchod mezi národy je přínosný pouze, když tyto národy jsou na přibližně stejné úrovni ekonomického rozvoje.
V Evropě musí fungovat rozumný protekcionismus, který bude garantovat platy a důchody. Musíme také podporovat v maximální možné míře spotřebu zboží tam, kde je vyráběno, s důrazem na místní dopravu a ekonomiku blízkosti. Re-lokalizace ekonomik je cestou k udržení kolektivních identit a také k obnově sociálních vztahů a lokální demokracie ve veřejném prostoru v němž je vyjadřováno občanství.
Doufáte v Evropu, která je více lokálně autonomní?
Já osobně jsem příznivcem politicky sjednocené Evropy, ale Evropy, v níž je maximální množství rozhodnutí prováděno místně. Mluvíme o principech „subsidiarity“, podle nichž lidé rozhodují v co nejvíce případech a na co nejnižší možné úrovni o věcech, které se jich týkají.
To byla původní idea Spojených Států. Každý stát měl mít velkou autonomii.
Ale v dějinách Spojených států, se význam slova „federalismus“ změnil. Nyní, když řekneme „federální“, znamená to centrální vládu, třebaže to bylo na začátku jinak. Historie státních práv je komplexní.
Toto je ale můj názor: Evropská Unie ukazuje stejné tendence. Centrální vláda chce vždy více moci. Švýcarsko se zdá jednou z mála výjimek tomuto pravidlu.
Mám Švýcarsko velmi rád. Rád bych, aby se tento švýcarský model rozšířil do celé Evropy. Nezapomínejme, že rozdíl mezi centrální mocí v Evropě (takzvanou Evropskou Komisí) a v USA je ten, že v Evropě není nikým volena. Nemá žádnou demokratickou legitimitu. Nemám žádné iluze o hodnotě druhu voleb, které máte ve Spojených státech, ale jsou to alespoň nějaké volby. Ne tak ve Francii. Volíme Evropský parlament, který nemá téměř žádnou moc a jediný důvod, proč se lidé o tyto volby zajímají je skutečnost, že jsou indikací popularity jednotlivých stran v jednotlivých státech.