I.) Člověk vládne mocí – je strůjcem svého světa, kterým vzdoruje chaosu světa kolem sebe. Pozor však na „darwinistickou“ vizi sociálního života člověka – mohou z ní vzejít ti nejlepší stejně jako ti nejhorší. Vše, co člověk stvořil, a co se osvědčilo, mělo v sobě řád ničící „válku všech proti všem“ - individualismus.
II.) Člověk se od běžného života vyděluje svým vědomím. Jeho chování není determinované na neustálé opakování stejného. Člověk má v každém okamžiku možnost rozhodnout se. Člověk proto není ze své podstaty dobrý ani zlý – je schopný být oboje. Díky této své „rizikovosti“ a „otevřenosti“ nemůže být člověk považován za dokonalou bytost – není středem vesmíru, ani mírou všeho, jen mírou sám sebe a svého světa.
III.) Ideály a hodnoty jsou výtvory člověka, kterými „zkrotil“ sám sebe. Avšak člověk „nevynalézá“ sám sebe – je geneticky determinován, čímž si již nese charakteristické znaky svého druhu (rasy) a z části je ovlivňován prostředím v němž se realizuje. Není tedy jeden člověk, ale vždy člověk se zvláštní genetickou potencionalitou, ze které povstává jedinečný kulturní, dějinný a společenský kontext, což tvoří jeho esenci – identitu. Tato identita je dynamickým základem, který neznačí to, co se v nás nemění, ale to, co se mění naším osobitým a zcela vlastním způsobem. Metamorfní axiom: Ve všem původním se nachází odpověď k budoucímu.
IV.) Svět člověka v rámci společenství jemu identitou blízkých, jím samotným tvořený, protože jen on do něj vkládá smysl, je tedy nejvnitřnějším odrazem jeho samého v reálném světě. Společenství je to co musí žít – v něm je naše svoboda vůle úplná. Společenství je nositelem určité shodnosti, bezpečí, souladu a zachování identity a jejího rozvoje. Solidarita a zodpovědnost za budoucnost ostatních je hodnotovým klíčem k jeho přežití i přežití sebe samého. Tímto směrem se musí dobývat a určovat hodnoty našeho světa. Pak je toto společenství odrazištěm k velkému.
V.) Realizace člověka neprobíhá tedy jen uvnitř jeho duše, ale zejména venku, v reálném světě. Člověk svou vůlí rozhodne o tom, jak zakoušené bude jeho společenství a jeho vlastní život, který žije jen teď a tady – svoboda nebo otroctví. Svým životním počínáním rozhodujeme jak o sobě, vyjevujeme totiž čím jsme, tak i o smyslu našeho života. Člověk svým počínáním svobodně vyhlašuje: Tak jsem tomu chtěl.
VI.) V zakoušení světa člověk nachází svojí existenci, ta však není determinována jen na to přežít, ale překonávat sama sebe, tvořit, v každém okamžiku vyrážet kupředu. V člověku je přítomný trvalý protiklad nezformovaného materiálu a tvůrce. Míra potencionality a jejího sebeutváření však není u všech stejná, ne každý je schopen vyjít plně ze svého stínu – Nový člověk, ztělesnující největší ctnosti svého společenství, však ano. To on je ten jež svou vůlí zakládá kulturu a přináší svobodu ostatním. Právě proto nelze klást všechny na stejnou úroveň, ale zároveň nesmíme preceňovat význam individuality. Člověk se svou identitou je neoddělitelný od svého společenství – je článkem v řetězu života společenství. Nerovnost v rámci společenství je však jednotou v rozdílnosti, každý je neoddělitelnou součastí řetězu – někdo jej buduje, někdo uchovává, někdo obnovuje.
IV.) Svět člověka v rámci společenství jemu identitou blízkých, jím samotným tvořený, protože jen on do něj vkládá smysl, je tedy nejvnitřnějším odrazem jeho samého v reálném světě. Společenství je to co musí žít – v něm je naše svoboda vůle úplná. Společenství je nositelem určité shodnosti, bezpečí, souladu a zachování identity a jejího rozvoje. Solidarita a zodpovědnost za budoucnost ostatních je hodnotovým klíčem k jeho přežití i přežití sebe samého. Tímto směrem se musí dobývat a určovat hodnoty našeho světa. Pak je toto společenství odrazištěm k velkému.
V.) Realizace člověka neprobíhá tedy jen uvnitř jeho duše, ale zejména venku, v reálném světě. Člověk svou vůlí rozhodne o tom, jak zakoušené bude jeho společenství a jeho vlastní život, který žije jen teď a tady – svoboda nebo otroctví. Svým životním počínáním rozhodujeme jak o sobě, vyjevujeme totiž čím jsme, tak i o smyslu našeho života. Člověk svým počínáním svobodně vyhlašuje: Tak jsem tomu chtěl.
VI.) V zakoušení světa člověk nachází svojí existenci, ta však není determinována jen na to přežít, ale překonávat sama sebe, tvořit, v každém okamžiku vyrážet kupředu. V člověku je přítomný trvalý protiklad nezformovaného materiálu a tvůrce. Míra potencionality a jejího sebeutváření však není u všech stejná, ne každý je schopen vyjít plně ze svého stínu – Nový člověk, ztělesnující největší ctnosti svého společenství, však ano. To on je ten jež svou vůlí zakládá kulturu a přináší svobodu ostatním. Právě proto nelze klást všechny na stejnou úroveň, ale zároveň nesmíme preceňovat význam individuality. Člověk se svou identitou je neoddělitelný od svého společenství – je článkem v řetězu života společenství. Nerovnost v rámci společenství je však jednotou v rozdílnosti, každý je neoddělitelnou součastí řetězu – někdo jej buduje, někdo uchovává, někdo obnovuje.
VII.) Žádné cíle by neměly být konečné, nestačí být jen sám sebou, ale stvořit se lepším. Přitakávat vůli a životu pro něco – pokusit se stvořit ze sebe Nového člověka, tuto cestu však nedokončí zcela všichni. Člověk dneška musí být jen mostem a přechodem, nikoliv cílem. Kdo má proč žít unese i to nejtěžší břímě. Axiom Nového člověka: Má-li kdo své proč, vždy najde jak.
VIII.) Láska mezi mužem a ženou v našem životě musí být základem vůle dvou, kteří chtějí, aby bylo stvořeno jedno, jež je více než ti, kteří jej stvořili.
IX.) I v nejtěžších okamžicích, které jsou nevyhnutelné a nezměnitelné, musíme být tím, čím jsme – smrt je součástí života, stejně jako jeho zrození, láska a nenávist. I ve smrti musíme být sami sebou. I smrtí se dá dosáhnou velikého poledne.
X.) Základem našeho existencionalismu musí být čin – bez něj jsme jen pouhý stín. Musíme být Krysařem modernímu světu. Novým člověkem – diamantem v prachu. Světlem v temnotě. Novou kulturou, která zažehává a přináší oheň ostatním. Ohněm, který zapaluje své okolí a to přeměňuje k obrazu svému. Národní avantgardou – předvojem boje za budoucnost.
VIII.) Láska mezi mužem a ženou v našem životě musí být základem vůle dvou, kteří chtějí, aby bylo stvořeno jedno, jež je více než ti, kteří jej stvořili.
IX.) I v nejtěžších okamžicích, které jsou nevyhnutelné a nezměnitelné, musíme být tím, čím jsme – smrt je součástí života, stejně jako jeho zrození, láska a nenávist. I ve smrti musíme být sami sebou. I smrtí se dá dosáhnou velikého poledne.
X.) Základem našeho existencionalismu musí být čin – bez něj jsme jen pouhý stín. Musíme být Krysařem modernímu světu. Novým člověkem – diamantem v prachu. Světlem v temnotě. Novou kulturou, která zažehává a přináší oheň ostatním. Ohněm, který zapaluje své okolí a to přeměňuje k obrazu svému. Národní avantgardou – předvojem boje za budoucnost.
