čtvrtek 6. června 2013

Kosovo: Solidarita a pomoc srbské menšině (II. část)


Po emotivním rozloučení míříme za dalšími potřebnými, kterým je nutno pomoci. Tentokrát nás náš průvodce Ivan směřuje do vesnice Zebinac, kde žije šestičlenná rodina Kostićova, která se skládá z válečného veterána Žika (bojoval u Dubrovníku), jeho ženy Anny a dětí Tijany (9 let), Mihajla (7 let), Alexandera (5 let) a Danica (3 roky). Rodina je na tom sociálně velice špatně. Na Kosovu je ohromný problém s nezaměstnaností (která v některých regionech dosahuje až bezmála 100%) a dávky, které Srbové dostávají od vlády častokrát nepokryjí ani základní potřeby.

(Dům a okolí rodiny Kostićovi)

Rodina žije v překrásné vesničce vystřižené jako z 19. století. Dle slov otce rodiny je zde život drsný a tvrdý. Nikdo se neodváží jít ani na druhou stranu kopce před obavami z Albánců, kteří i zde dělají místním velké problémy. Ještě v Čechách je uspořádána sbírka, kde se schází na 8 pytlů pěkného oblečení všeho druhu a několik desítek hraček a plyšáků. V Kosovu ještě rodině dokupujeme věci, které by se již nevešly do přeplněného auta, jako například drogerii, hygienické potřeby, košťata atd. Rodině je poskytnuta pomoc ve výši 3120,- Kč (120 eur), z čehož je jí v hotovosti předáno 30 euro a za zbytek jsou nakoupeny věci.

(Výnášení pomoci)

Bylo překrásné pozorovat malé děti, které měly ohromnou radost z tak běžných věcí jako je nový zubní kartáček, o hračkách ani nemluvě. Po celou dobu našeho krátkého pobytu za námi děti chodily a chtěly se s námi fotit a objímat. Pro většinu z nás to byl velice silný zážitek, který jen upevnil naše přesvědčení, že to co děláme je správné a nikdo náš názor nezmění! Od otce rodiny nám bylo několikrát poděkováno a řečeno, že naše činnost je pro ně hrozně důležitá, nehledě na to jestli přivážíme pomoc. Už jen naše návštěva jakožto cizinců, kteří mohou ve svých zemích popsat jejich děsivou situaci a lhostejnost tzv. demokratického světa je pro ně více než jakékoli množství peněz.

 (Ohromná radost z dárků v očích nejmenších)


Dalším cílem našeho putování po Kosovu a Metochii byla zastávka v místní Lidové kuchyni, po které nás provedl náš celodenní průvodce Ivan. V Lidové kuchyni, která je i zároveň centrálním skladem tohoto humanitárního projektu, se nám od Ivana dostala zajímavá přednáška o tom, jak tento projekt funguje. Dozvěděli jsme se, že Lidové kuchyně jsou roztroušené napříč celým Kosovem a mají za cíl poskytnout jednou denně oběd a chléb nejchudším srbským obyvatelům, kterým jsou tyto potraviny rozváženy zdarma až do domu.



Celý projekt je organizován srbskou pravoslavnou církví, která jej z velké části financuje. Další část financí na chod kuchyní pochází od různých drobných dárců až po ruskou pravoslavnou církev, která v nedávné době vyslala do skladů kuchyně několik nákladních automobilů se surovinami. Tyto automobily byly blokovány Albánci, kteří je odmítali pustit do jižních částí Kosova.

 

  

Lidová kuchyně, kterou jsme navštívili my, se skládala z velkého skladu, který byl společný pro celkem tři kuchyně v okolí. Suroviny z tohoto skladu by v případě blokády ze strany Albánců vydržely do září letošního roku. Další část objektu byla pekárna, kde se každý den peklo okolo 1000 kusů chleba a samozřejmě i samotná kuchyně, kde se denně vařilo stejný počet obědů.

 
(Sklad a Lidová kuchyně)

Po zajímavé exkurzi na nás čekalo velice milé překvapení v podobě bohatého oběda, který zahrnoval vepřový guláš, telecí maso, kozí sýr a obrovské množství různých salátů a zeleniny. Veškeré produkty pocházely z vlastní produkce kuchyně. Nemohla chybět samozřejmě ani domácí rakije a jelikož věděli, že jsme Češi, připravili pro nás i pivo. Během našeho hodování jsme vedli rozhovor s jedním z vedoucích místní kuchyně, který nám sdělil, že tři kuchyně v okolí dohromady zásobují na 2000 Srbů. 

  
(Královské pohoštění v Lidové kuchyni)

Taktéž nám bylo řečeno, že se Albánci všemožnými způsoby snaží tuto kuchyni a sklad zlikvidovat (posledním pokusem o likvidaci bylo předání sporu o prostory kuchyně k soudu). Ale jelikož se jedná o humanitární projekt, jsou tyto snahy značně omezené. Přeci jenom by se těžko vysvětlovalo, proč se oficiální místa snaží zlikvidovat neziskový humanitární projekt. To by mohlo narušit vysněný obraz o multi-etnickém Kosovu.

Během rozhovoru došlo i na téma bývalé Jugoslávie a Tita. Dozvěděli jsme se například, že situace v té době byla relativně dobrá. Lidé měli slušně placenou práci, ve městech byl klid. Platil zákon. Přesto se Tito snažil Srby sofistikovanými způsoby pomalu ničit. Uvědomoval si totiž, že jako největší a nejvíce vlastenecké etnikum pro něj v budoucnu může být velkým problémem. V Jugoslávii byly totiž jakékoli projevy národního nacionalismu těžce potlačovány a perzekuovány. Existovala pouze jedna národnost a to Jugoslávská. Žádní Chorvaté, Bosňáci natož Srbové. Jedinou výjimku tvořili Kosovští Albánci, které si Tito doslova "hýčkal". Po druhé světové válce nedovolil tisícovkám Srbů návrat na Kosovo a jejich domy přenechal Albánským přistěhovalcům, kterým dal nevídaná práva a postavení v rámci Jugoslávie. Kosovo mělo dokonce svoji vlastní ústavu a možnost uzavírat zahraniční smlouvy. 

Jako největší problém současného Kosova je prý exodus mladých lidí pryč do Srbska. Ty totiž nemají na Kosovu žádné světlé vyhlídky. Mezi Srby je astronomická nezaměstnanost. Podpora od vlády nestačí ani na základní životní potřeby. Tato nezaměstnanost je způsobena tím, že většina fabrik je pod kontrolou Albánců, kteří po okupaci Srby vyházeli nebo fabriky zavřeli. Ani v zemědělství zde není možné podnikat v nějaké větší míře. Většina polí byla zabrána bez náhrad Albánci. Výjimky tvoří jen malá políčka nedaleko obydlí, která slouží ke zlepšení vlastní obživy.

Opět nám zde bylo zdůrazněno, že je pro místní ohromně důležitý už jen fakt, že se někdo ze zahraničí zajímá o jejich osudy. Nehledě na to, jestli s sebou vezeme nějakou pomoc či ne! Na očích místních bylo opravdu velmi znát, že to pro ně moc znamená. Před odjezdem jsme ještě přislíbili opětovnou návštěvu další rok a už pomalu vyráželi k dalším cílům naší cesty.

  
(Památník Gazimestan)

Další zastávkou na našem putovaní byl památník (pro Srby nejvýznamnější) bitvy na Kosově poli - Gazimestan. Památník se nachází nedaleko Prištiny a dalo nám docela práci ho najít. Cestou jsme několikrát museli stavět na benzínkách, kterých je mimochodem na Kosovu ohromné množství (stejně jako v celé Albánii) a ptát se obsluhy kudy kam. Většinou s námi byli schopni mluvit anglicky do té doby, dokud neuslyšeli co hledáme. Pak se jejich dobrá angličtina začala vytrácet a hovořili už jen Albánsky. Přesto se nám tento obrovský památník podařilo nalézt. Celý areál byl opět obehnán plotem s žiletkovým drátem a kamerami. Vchod hlídali dva kosovští policisté, kteří si od nás opět vybrali pasy. 

(Nedávná šikana srbských nacionalistů u Gazimestanu, ze strany albásnké policie. Vše za přihlížení  vojáků KFOR.) 

Památník je konstruován jako rozhledna, ze které je nádherně vidět do okolí, kde se tato legendární bitva odehrála. Okolí památníku bylo původně vyzdobeno srbskými znaky, ale Albánci je všechny vytrhali. I věnec s květinami u pamětní desky byl úmyslně otočen, aby bylo jasné, kdo zde vládne. Albánci se dokonce památník snažili neúspěšně vyhodit do povětří. Nahoře na památníku jsme se vyfotili s našimi zástavami a doufali, že policisté dole kvůli tomu nebudou dělat problémy. Když jsem se vraceli zpět k autu, zjistili jsme, že se jedná o Srby, kteří pracují u kosovské policie, která aby dokázala, že v zemi neexistuje žádné zvýhodňování, zaměstnává několik Srbů.

   

  

Po zajímavém rozhovoru s policisty jsme zamířili k dalšímu významnému místu srbské historie, do Babina Mostu, kde se odehrála poslední porada knížete Lazara a jeho nejvěrnějších před bitvou na Kosově poli. Na tomto místě je pravoslavný kostel, který pochází ze 14. století  a památník oné předbitevní porady. Taktéž zde můžete nalézt kryptu s ostatky srbských vojáků, kteří padli za první světové války. Před kostelem nás okamžitě přivítal místní sympatický Pop, který nás provedl kostelem a popsal nám historii tohoto významného místa. 

Taktéž nám vyprávěl o místních vztazích s tamními Albánci, které jsou prý korektní. Po okupaci sem prý přišli noví Albánci, kteří ty staré naváděli, aby společně Srby vyhnali. Kupodivu místní Albánci odmítli a do současnosti žijí se Srby v zájemném respektu. Taktéž nám Pop vyprávěl o zkušenostech s vojáky KFOR, kdy maximálně chválil Čechy a Slováky, ale už méně Nory a Brity, kteří se chovali, slušně řečeno, nepříjemně. 

Například popisoval, jak britští vojáci po domluvě s Albánci Srby odzbrojovali, aby si nemohli bránit svůj majetek. U těchto bezbraných Srbů poté docházelo k rabování a okrádání ze strany Albánců. Jako důvod, proč takto vojáci jednali, Pop tvrdil, že si myslí, že prošli brainwashingem, který jim Srby vykresloval jako největší vrahy a zločince.

Nechybělo také již už tradiční pozvání na rakiji a drobné občerstvení, kde s námi diskutoval ještě Popův přítel s dcerou, který bydlel v nedalekém Obilći, ve kterém mají dodnes ohromné potíže s Albánci. Když jsme se zmínili, že se chystáme jet do Kosovské Mitrovice, kde hodláme nocovat, hned nám radil motel a cestu kudy jet. Dokonce velice litoval, že nemá k dispozici auto, jinak by nás prý dovedl až k motelu. Kladl nám na srdce, ať se raději vyhneme albánské části města, že to nemusí být bezpečné. Po srdečném rozloučení jsme opět museli vyrazit na cestu. Začalo se už stmívat a my ještě nevěděli, kde přesně budeme nocovat.

  
(Babin Most a památník porady před bitvou)

Kosovská Mitrovica  
Přes rady Popa volíme cestu skrze albánskou část města, kterou obepíná řeka Ibar. Ta odděluje část albánskou od té srbské. Přijíždíme pomalu k mostu, který je jakýmsi pomyslným hraničním přechodem. Jaké překvapení nás čeká, když na druhé straně mostu hlídkují vojáci KFOR a za nimi je vidět provizorní barikáda. Vysvětlují nám, že tudy jet nemůžeme, že celé město musíme objet. Později se dovídáme, že tyto barikády stavěli sami Srbové před Albánci, kteří několikrát organizovali nájezdy na srbskou část města.

Místní nám zde vyprávěli o svých problémech s Albánci na druhé straně řeky a nutnosti výstavby barikád. Ubytovali jsme se zde v jednom hotelu v centru, v noci si prošli střed města a šli spát. Ráno nás totiž čekalo brzké vstávání a další cesta.

   
(Kosovská Mitrovica a barikády)

Brzo ráno vyrážíme již pryč z Kosova. Hranice jsme projeli bez sebemenších problémů. Sever Kosova je totiž víceméně ovládán místními Srby. Míříme směr Kraljevo, kde už na nás čeká další člověk, kterému jsme se rozhodli pomoci.

Válečný veterán 
Okolo oběda dorážíme do Kraljeva, kde jedeme k válečnému veteránovi z 63. výsadkové brigády (nejelitnější útvar srbské armády). Zvoníme na zvonek jeho bytu, kde nám otevírá veteránovo maminka, které je 75 let. 

Duško Pejak je srbským válečným veteránem, který byl raněn 7. června roku 1995 na frontě v Hercegovině. Jeho rodina pochází z krásného města Mostar. Již skoro 18 let je Duško ochrnutý a trpí bolestmi. K ochrnutí přišel při jedné z akcí nedaleko Mostaru, kdy jejich pozice zabrali Bosňáci. Přestože měl oficiálně volno (jelikož jeho rodiče právě propustili z koncentračního tábora, kde Bosňáci při vypuknutí války intervenovali všechny Srby), vrátil se ke své jednotce, aby v těžkých chvílích zůstal s ní. Protože znal dobře tamní prostředí, dostal se až přímo k obsazeným pozicím, kde Bosňáky tak překvapil, že pozice okamžitě opustili (mysleli si, že jejich pozice jsou napadnuty celým srbským útvarem). Když už se zdálo, že je nebezpečí zažehnáno ozval se výstřel. Poté si už jen pamatuje, jak ho jeho vojáci snášeli z kopců dolů do údolí, kde pro něho byla připravená sanitka. Sám neví kdo střílel. Povídal, že je dost možné, že šlo buď o nějakou odraženou kulku či pouhý radostný výstřel do vzduchu, který ho zasáhnul do páteře. Bohužel i takováto špatná shoda náhod může nadobro změnit osud člověka.

Den na to byl převezen vrtulníkem do Podgorice, kde byl operován a následně transportován do Bělehradu. Po operaci v Bělehradě se zdálo, že vše dobře dopadne (přestože byl bez dvou obratlů). Chodil dokonce nějaký čas o berlích. Další operace se ale bohužel nevyvedly a je do současné doby ochrnut. Od svého válečného zranění prodělal už více jak 10 operací a úspěšně se zotavil z rakoviny tlustého střeva.

Taktéž nám vyprávěl o svém mládí v Mostaru, kde měl nejlepšího kamaráda muslima, kterému šel dokonce i za svědka, ale po vypuknutí války se vše změnilo. Zdůrazňoval nám, že nikdy nebojoval na území, které by nebylo obýváno srbskou diasporou a které by Srbsku historicky nepatřilo.

Společně se svou 75 letou maminkou žije sice v novém, ale absolutně nevyhovujícím (malém) bytě. Jeho maminka na tom zdravotně není nejlépe. Má silnou cukrovku a je jediná, kdo se o syna může starat. Duško musí dostávat dvakrát denně injekce proti bolesti od zdravotní sestry. Samozřejmě si musí plně hradit veškeré léky, které nejsou nejlevnější. Od vlády dostává jen jakési minimum, které sotva dostačuje na léky a stravu. 

Od začátku, kdy jsme vešli do dveří, až do konce to pro nás byl velmi silný zážitek. Veteránova maminka byla až neuvěřitelně vděčná. V jejích očích se několikrát objevily slzy. A opět jsme byli královsky pohoštěni. Jako pomoc jsme veteránovi přivezli 2080,- (80 euro), které by měly stačit na pokrytí nákupu nafukovací matrace, kterou nutně potřebuje kvůli bolestem. Předchozí matraci mu nešťastnou náhodou sestra propíchla injekcí.

K finanční pomoci jsme přivezli ještě pár maličkostí v podobě čokolád a květin. Opět nám bylo řečeno a to jak z úst Duška tak jeho maminky, že tato pomoc pro ně hrozně moc znamená a je pro ně důležité, aby o jejich situaci informoval někdo v naší zemi. Bohužel jsme se museli rozloučit (pro spoustu z nás to bylo asi nejemotivnější loučení na celém putování), čekala nás ještě cesta do Bělehradu a domů.

 
(Válečný veterán Duško Pejak)

V Bělehradě na nás čekala skupinka dvou mladíků ze Srbské radikální strany. Jeden z nich se jmenoval Svetislav Madjarević a je předsedou mládežnické organizace radikální strany. Společně v doprovodu radikálů z mládežnické organizace jsme se vydali na prohlídku pevnosti v centru hlavního města. Podél hradeb pevnosti jsou vystaveny exponáty vojenské techniky napříč historií. Uvnitř vojenského muzea, které se nachází v areálu je i exponát sestřeleného "neviditelného" amerického bombardéru. 

Bohužel jsme ale neměli moc času a tak jsme stihli jen zlomek prohlídky. Nezapomněli jsme však na společnou fotografii na krásné vyhlídce na Bělehrad a soutok řek. Během prohlídky pevností jsme dostali fundovaný výklad od mládežnického předsedy, který nám popsal historii daných míst, která jsme právě míjeli. Po prohlídce už nezbývalo, než jen krátké rozloučení a několikahodinová cesta domů, která se protáhla díky ohromné bouřce.

  
(Jedna společná fotografie s mladežníky ze Srbské radikální strany)

Při zpáteční cestě jsme se všichni shodli, že z akce máme maximálně pozitivní pocity. Někteří z nás již procestovali velkou část Evropy a Balkánu obzvláště, nikde ale nenarazili na tak vlídné a upřímně přátelské lidi jako právě v Srbsku a na Kosovu. Všichni Srbové, se kterými jsme se měli možnost setkat, se k nám chovali opravdu bratrsky. Jejich nadšení ještě stouplo, když se dozvěděli, že jsme Češi. Kdekoli jsme zastavili, byli jsme zváni na pohoštění a skoro vždy nám byl nabízen nocleh. Několikrát nás chtěli lidé svým vlastním vozem doprovázet až na místa, která jsme hledali. 

Skoro vždy s námi jednali výhradně muži. V Srbsku je totiž ještě stále živ princip patriarchátu. To ale rozhodně neznamená, že by ženy byly nějak utlačované, právě naopak. Lidé, které jsme měli možnost poznat většinou žili prostým venkovským životem. Ale i přes všechna svá trápení s Albánci a těžkou práci jsme v jejich očích viděli štěstí a hrdost, jež chybí našim uspěchaným spoluobčanům, kteří se vytrácejí v individualistickém světě. Čas zde přeci jen plynul o něco pomaleji, a přesto daleko přirozeněji.

Srbové i nadále zůstávají z velké části hrdým a nepokořeným národem. Jedním z posledních ostrůvků evropské přirozenosti a hrdosti na svoje předky a svoji krev! Velký podíl na tomto všem má jistě pravoslavná církev, která na rozdíl od naší katolické (která od II. vatikánského koncilu ztratila vše, co na ní bylo obdivuhodné) zastává ty správné postoje.

Velký respekt mezi Srby budí i armáda. Zrušení základní vojenské docházky, které bylo iniciováno Západem (který si moc dobře uvědomoval sílu a tradici této instituce) bylo velkým zásahem do srdce národa. Jak jsme se dozvěděli od místních, v životě chlapce jsou dvě největší slavnosti; první z nich je odvod na vojnu a poté druhá, svatba. Každá z těchto oslav byla ještě donedávna v zemi silně prožívána. Na tyto oslavy bylo zváno široké příbuzenstvo a počet hostů nezřídka kdy přesahoval stovku.

I lidové písně zpívají o hrdosti a štěstí matek, které mohou své syny vychovat pro armádu. Ještě v současnosti velká část mladých dívek mluví o tom, že by chtěla mít syna vojáka. Církev a armáda mají dodnes v očích veřejnosti obrovskou podporu, kterou je možno vidět v průzkumech důvěry, kde tyto dvě organizace obsazují první příčky.

Proto masivní lobování a následné zrušení základní vojenské služby. Proto všechny ty Gay pride pochody (v Bělehradě byl uspořádám pouze jeden duhový pochod, který musel být hlídán několika tisícovkami policistů před rozzuřeným lidem), které mají církev oslabit. Přes všechno trápení, nespravedlnosti a šikany ze strany Albánců, zůstávají Srbové stále svoji, jako jeden z mála posledních hrdých národů Evropy. 

Proto i vy příští rok podpořte sbírku na kosovské Srby, kteří hrdě bojují se svým osudem. V letošním prvním ročníku bylo vybráno celkem přes 13 000,- Kč (500 euro), které pomohly základní škole svatého Sávy, rodině Kostićových a válečnému veteránovi Duškovi Pejakovi. K finanční pomoci bylo vybráno ještě okolo 8 pytlů hraček a oblečení. Celou sbírku a akci považujeme za maximálně vydařenou a rozhodně ji hodláme zopakovat i příští rok! Kdokoli se k naší výpravě bude chtít připojit, bude mít jistě možnost.

Závěrem bych chtěl všem zúčastněným, kteří se jakkoli na této akci podíleli (finančně, materiálně atd.) moc a moc poděkovat. Dík patří i kolektivu z Rupicapry, který se s námi na tuto cestu vydal! Myslím si, že se v českých nacionalistických kruzích povedla výborná věc, která nás posouvá opět o krok dál. Proto nashledanou za rok, drazí přátelé! 

A nezapomeňte, kamarádi, činy místo slov - Kosovo je Srbsko!